O Jánu Maliarikovi, slovenském evangelickém knězi, teologu, humanistovi, filozofu, teozofu, sociologu, indologu byla napsána řada pojednání a charakteristik, které mají přiblížit širší veřejnosti jeho nevšední a pohnutý život. Každý, kdo se osobně setkal s Jánem Maliarikem a byl ozářen jeho přítomností (těchto pamětníků je dnes už velmi málo) nebo studoval jeho knihy, bude hodnotit a posuzovat Jána Maliarika dle svých vlastních schopností a možností. Jen na něm záleží, nalezne či nenalezne velikost Mistrova Ducha.
7. 1. 2002 uvedla slovenská televize STV1 premiéru televizního filmu Prekliaty služobník Lásky, který zachycuje krátký úsek ze života Jána Maliarika.
Cítíme tak velkou odpovědnost podat pravdivé informace, že nesmíme a ani si nedovolíme zveličit či fanaticky oslavit osobnost Jána Maliarika. Následující stručný životopis bude vycházet jen z ověřitelných faktů, která jsou o Jánu Maliarikovi dochována nebo pochází z jeho vlastního rukopisu. Skutečný životopis Ján Maliarik psal svým vlastním životem. Nakonec jeho neuvěřitelně rozsáhlý literární Odkaz o Něm Samotném vypovídá tak dokonale, že není třeba ani nic dodávat.
Z matričních záznamů se dovídáme, že Ján Maliarik se narodil na Myjavě dne 8. listopadu 1869. Vyrůstal ve velmi chudobných poměrech. Rodiče byli evangelického vyznání jako téměř všichni obyvatelé tehdejší Myjavy. O tatínkovi Jánu Maliarikovi (jméno Malárik bylo v pozdějších letech přejmenováno na Maliarik) víme jen velmi málo. Narodil se v roce 1842 a pokračoval v rodinné tradici pytlíkářským řemeslem. Pro svou inteligenci – uměl číst i psát – jej vrchnost Rakousko-Uherské monarchie ustanovila městským pandurem v Holíči, kam se brzy po svatbě s celou rodinou přestěhoval. Od mladých let se v něm projevovalo silné sociální a národnostní cítění, které vyvrcholilo při národnostně osvobozeneckém boji Slováků proti maďarizaci. Obracelo se na něj stále více těch, kteří hledali pomoc proti bezpráví a nespravedlnosti, kterou byli utlačováni. Proto se postupně stával pro své nadřízené nepohodlným. Nakonec ho vrchnost suspendovala na obecního bubeníka. Své národností smýšlení však nezměnil. Zemřel ve věku 38 let (18. 7. 1880) a je pochován na evangelickém hřbitově v Holíči.
Po úmrtí tří malých sourozenců zůstal ve svých 8 letech polosirotou a jen těžce se svou maminkou Zuzanou, rozenou Peštir (narozenou 22. 12. 1840) překonával v té době tak častý hlad a nouzi. Oba si vypomáhali posluhováním po domácnostech a robotou na panském. Janíček chodil po židovských rodinách a každou sobotu jim zapaloval oheň v kamnech. Všechny takto obstarané peníze dával na živobytí. Když začal chodit do školy v Holíči, všiml si pan učitel Groebel jeho velkého nadání a doporučoval mamince, aby jej dala na další studia. Ján Maliarik na to vzpomíná:
Od 12. roku do 14. Som sa dva razy dňa, ráno a večer, Svojou Vlastnou, ač Detinskou, vzdor Tomu Veľmi Krásnou Modlitbou Modlil a BOHA Úpenlivo Prosil, Aby Som sa na Vyššie Štúdiá Dostať Mohol … Bol som úplne nemajetnou a veľmi strádajúcou sirotou. Matička-vdova sa nevedela v živote oháňat. Inak Ma však, Jedináčka Svojho, Bezpríkladnou Láskou milovala!! … Za celý svet sa z Lásky ke Mne znovu vydať nechcela!! … Ačkoľvek tak učiniť mohla. V 14. roku Môjho života Bola Krásná Modlitba Moja akoby Hotovým Zázrakom NEBESAMI Velikomyseľne Vyslyšaná a Úpenlivá Prosba Moja splnená: Ja Som sa Dostal do I. gymn. triedy v Skalici. Pán Direktor Lukavský Nás, spolu aj s Matičkou, ktorá od Radostného Žialu ani len slova preriecť nebola vstave, Vľúdne a Dobrotivo Prijal, Poskytnúc tak veľmi potrebnej Dobrej Rady a Prisľúbiac, že sa všemožne o Mňa starať bude. Bol to Tichý, Dobrý, Mierny Muž, nemajúci vôbec žiadnych nepriateľov. Toho Dňa, pre Mňa tak Veľmi Velice Významného, Som až do Polnoci na kolenách Kľačal a BOHU Ďakoval!! … … Až do VII. triedy som sa dňom-nocou až na potrhanie učil. Býval som tiež buď sám prvý, buď medzi prvými. Telesne som bol silákom, ktorý v siláckych telocvičných výkonoch nemal v celom gymnasiu sebe rovného. Ani v Skalici, ani pozdejšie na Evanj. Lyceume v Bratislave. Počnúc od druhej polovičky V. triedy som Matičku Svoju Drahú mesačne podporoval. Zpočiatku 2 3, pozdejšie 4 5 zlatými. Ja by som ten peniaz aj pre Seba bol veľmi potreboval, ale radšej som strádal a takto ušetrený groš s nevysloviteľným blahom v srdci Matičke posielal. Do dnes sa milúčko rozpomínam, ako blahosklonne sa poštový Úradník na Mňa po každé usmial, keď som tú svoju obetičku prinášal a ako Mi pred všetkými prítomnými prednosť dával.
Na matúru som sa privátne pripravoval súc súčasne Výpomocným Učiteľom v Kopčanoch, filii Cirkvi Evanj. Holičskej. Nezapomenuteľný to rok v Mojom Živote!! … Tá škola a Tie Dietočky a To Vyučovanie … To Všetko Bolo Rajom pre Mňa! … Rajom Radostným Blaženým!! … … A To Všetko Bolo Rajom a Požehnaním pre Dietočky! … Bol som, ako Dnes do Vecí Vidím, trochu nadmerne Prísným iba pri Vyučovaní! To bol Nebeský Poriadok! To bolo Ticho! A To Bola Pozornosť!! Ale aj Táto Prísnosť Vyznela Rajsky-Blažene!! … Detičky To Cítili a Vedeli, že Ich Vlastne Len Milujem!! A Boli šťastné pri Tom Prísnosťou Vynútenom zpočiatku potom Prísnosťou Udržovanom Poriadku … Tichu, ničím nerušenom … a Živej Pozornosti! … Všetko sa Ich intensivne dotklo, Všetko intensivne do Ich Dušiček vnikalo a Všetko intensivne prežívali: Boli … a museli byť vždy … na Vyučovanie Sústredené!! … Výsledok Vyučovania Bol priamo Zázračný!! … Tedy Som To Cítil-Vedel … Dnes To VIEM … a Čestne Tvrdím!! …“
Po ukončení Vyššího evangelického lycea v Bratislavě složil s výborným prospěchem na Učitelském ústavu v Šoproni zkoušku z pedagogiky a poté začal studovat Evangelickou teologickou akademii. Šest semestrů v Bratislavě, poslední dva semestry v Prešově.
Vzpomeňme při této příležitosti také příhodu, která se udála v roce 1892 v Bratislavě při návštěvě francouzského spisovatele Julese Verna. Ján Maliarik jako mladý student četl francouzské noviny v jedné restauraci, kam se chodil stravovat, když vstoupil Jules Verne a hledal sjednaného tlumočníka, který ho měl doprovázet po okolí Bratislavy. Ten se však nedostavil. Jules Verne si všiml studenta (Janka z Holíča) čtoucího francouzské noviny a požádal ho, zda by mohl tlumočníka zastoupit. Student bez váhání přislíbil. Jules Verne byl na této cestě okouzlující slovenskou krajinou inspirován k napsání románu Tajemný hrad v Karpatech.
Ján Maliarik o svých vysokoškolských studiích píše:
„Čo sa týka Vedeckého, Filosofického, Psychologického, Pedagogického, Dogmatického, Morálneho, Náboženského … Slovom: Theologického Obsahu týchto štyroch rokov: nemôžem To Všetko Dosť Vysoko … až do Neba … Vyvyšovať … Chváliť … a Velebiť … a Srdečne si Ceniť … Áno: Ašte 1000 rokov By Som Bol z Toho Srdca Hotový: Tomuto Svätému Štúdiu Theologickému Sa Venovať … Tak Je To Všetko Krásne, Hlboké, Poučné, Drahocenné!! …
Dľa Môjho by nik nesmel byť Ministrom, kto by predbežne neodbavil sedem rokov trvajůce Theologické Štúdium … štyry roky Filosofické … tri roky Právnické … tri roky na Medicinskej Fakulte … tri roky Národohospodárstva … a desať Rokov Okultismu-Spiritismu!! …
A kto sa malý, nehodný, slepý, poprípade zlý — Tomuto Tridsaťročnému Svätému Štúdiu a Tejto Tridsaťročnej Svätej Výchove Zbožne a na Kolenách a Vďačne … podvoliť nechce: nemá naprosto žiadneho práva byť učiteľom vodcom zákonodarcom ani v tej najmenšej miere!! —
Je priamo hriechom: postaviť Tam na Ministerské Miesto neprehlbených, neprepracovaných jednostranníkov, obyčajne vždy obmedzených, tou svojou troškou jatých a domýšlivých!! Každý jednostranník je namyslený a domýšlivý!!
A je priamo zločinom: postaviť Tam: na Ministerské Miesto, prípadne poslať do Senátu, do Parlamentu, učinit Vodcami Strán … všetkými masťmi mazaných, rafinovaných fiškálov-pravotárov, myslím, že z najväčšej čiastky sobcov a hrabivcov, výtečne dovedúcich vody všelijako mútiť a v mútnom potom výdatne loviť!!
Áno, žiaľ Bohu, ti za groš všetko umia a za výhodu všetko dovedú: Poctivca … zamotať odsúdiť zničiť a lotra vykúpiť vysvobodiť ešte aj naučenie mu dať, ako má v lotrovskom remesle svojom pokračovať, aby nemohol byť dopadnutý a pred súd pohnaný!! Mnohonásobne som to tak, ako práve Hovorím, v živote pozoroval, áno, aj na vlastnej koži zakusil!!
* * *
Ještě před složením závěrečných zkoušek a vysvěcením na kněze byl doporučen profesorským sborem do kněžského úřadu v malé obci Nemcovce u Kapušan v Šarišské stolici. Zde sloužil více jak dva roky.
V roce 1901 byl zvolen za evangelického faráře do Veľkých Levár. Nemcovce, obec kterou svým duchovním působením velmi pozvedl, se s ním jen velmi těžce loučili. Tamní farníci vyjadřovali, že „takového pána farára už viac mac nebudú.“
Také ve Veľkých Levároch pracoval s největší starostlivostí a svědomitostí. Všemožně se snažil vzbudit ve velkolevárských farnících touhu po vzdělání a morálním zušlechtění. Zvláště na výchově dětí mu velmi záleželo. Byl všeobecně uznávaný a oblíbený. Jozef Baláž, správce lid. školy velkolevárské o něm v nedatovaném dopise píše zprávu škol. inspektoru v Bratislavě toto:
„V našem milém městečku Veľkých Levároch, žije muž: tichý, nenáročný dobrosrdečný, přísné životosprávy, naprostý vegetarián ze Soucitu se zvířaty, naprostý abstinent, nekuřák, do žádných obecných záležitostí se nemíchající, každému od srdce rád pomáhající, žebráky zhusta vyhledávaný, věčně do všelijakých studií pohroužený, stále se učící, všechny možné záhady života a Bytí zkoumající, knihy píšící, vlastním nákladem – za vydatné pomoci jeho Brněnských žáků a přátel – vydávající a roz-dávající … to je náš Kňaz Ján Maliarik.“
Ovládal 11 jazyků včetně sanskrtu a esperanta a to vše především proto, aby mohl v originále prostudovat a probádat a tak potom sjednotit a zharmonizovat všechna větší světová náboženství a filozo-fické směry naší Země.
Co vše se odehrávalo v jeho nitru, o tom se nikomu nesvěřoval, neměl ani komu.
O to více předával všechno svoje duchovní poznání do literárního Odkazu, vědom si toho, že jednou až se naplní doba, bude Poznán, Uznán a Následován.
V roce 1909 začal svoji přednáškovou činnost ve Vídni, kde poprvé přednesl v německé řeči:
Od Časného k Věčnému podle Šrí Šankaračárii. Tato filozofická přednáška měla velký ohlas a byla brzy nato knižně vydána.
V roce 1911 přednesl na přání princezny Oľgy z Hohenlohe a za její účasti v evangelickém kostele ve Veľkých Levároch přednášku s kázáním: Tři Slova k Vykoupení Světa. I tato vyšla krátce po přednesení tiskem. (Dnes je připravena k novému vydání.)
V roce 1913 napsal Ján Maliarik „novelu z viacerých svetov“ pod názvem Sirota Kráľom. To co Šrí Šankaračária podává filozoficky – teoreticky, Ján Maliarik v této novele podává praktickým vykonáváním. (V roce 1996 měla tato kniha již čtvrté vydání, připravuje se páté spolu s přednáškami Nauka o Lásce, Mravnost, Sedm stupňů manželství.)
Do konce roku 1913 studoval všechny světové, morální, náboženské, filosofické, spirituální, okultní nauky a systémy, co nejpečlivěji je probíral, o všem starostlivě uvažoval, se vším se mučil, trápil, posty trýznil.
Koncem 1913 napsal za nevyslovitelně krásného a povznášejícího Ducha své první Memorandum, pozůstávající ze 14 krátkých, markantních bodů, vyslovujících s krajní určitostí a rozhodností Svobodu, Nezávislost a Samostatnost národa Slovenského, Polského a všech ostatních. Dále nejnutnější zásady Mravní Očisty a pak Ideu Celozemského Univerzálního Státu, to vše jako Podmínky a Požadavky, bez nichž Světový mír není možný.
Memorandum počátkem ledna 1914 poslal v maďarštině tehdejšímu uherskému ministerskému předsedovi, hr. Štěpánu Tiszovi, což vyvolalo především v řadách církevní vrchnosti nevoli a ta koncem r. 1914 přinutila Jána Maliarika zažádat o penzionování.
Brzy nato vypukla světová válka. Ján Maliarik začal svůj veřejný zápas o světový Mír na základě hluboce prožívané bolesti a utrpení. Píše:
„Mne, ktorý si života vysoko vážim a ktorý aj s bičovaným zviratom súcit mám a v každom podobnom prípadě sa ho rázno ujímám, mne sa pri vypuknutí svetovej vojny srdca žalem puknúť mohlo. Od velikého pohnutia a vzlykajúc som sa na kazatelni ani len pomodliť nebol vstave.
Za tohoto hlbokého súcitného rozpoloženia môjho vnútra napísal som drahým a milovaným bratrom Srbom Epištolu Poslanie, v ktorom som im dal niekoľko opravdu Otcovsky precítených, starostlivých pokynov, ako by sa mali zachovať, aby strašná pohroma, ktorá im zo strany velikého a silného oproti nim Rakúska Uherska hrozila, bez väčšej škody a ublíženia na životoch preisť mohla.“
* * *
Na den 24. VIII. 1914 svolává do Krakova v Polsku Svetovú Mierovú Konferenciu.
„Na konferenciu túto som direktne povolal všetkých válčiacích panovníkov. To som dobre vedel, že na túto mnou svolanú konferenciu panovníci neprídú. Cieľom mi bolo: Oznámiť panovníkom Vôľu Božiu, to jesť smieriť sa na Konferencii … a keď nie: Vystúpiť v Krakove ako niekedy Jonáš prorok v Ninivé a kázať svetu pokanie.
Provolání znělo (český překlad německého originálu):
“Milí Císařové Králové a Presidenti! Milé Rasy a Národy!
Na místo toho, abyste se navzájem v nejvyšší míře milovali a navzájem se vážili stojíte jeden proti druhému plni záludnosti a úkladů, plni zrádnosti a ukrutných úmyslů a tužby jen potlačit zdeptat jeden druhého.
Na místo toho, abyste lidstvo v nejvyšší míře chránili, ve všem dobrém napomáhali a podporovali činíte pravý opak toho: necháte je a k tomu také zvířata hromadně nelidsky vraždit, masakrovat, navzájem se zběsile rozsápat a vykrvácet!
Ó hanba a potupa a nenahraditelná škoda! Tak to přece nemůže dále jít!
Proto tedy:
I. V Svato Svatém Jménu NEJVYŠŠÍHO vyzývám vás: Pokání činit! Pokání činit! Pokání činit!
II. Svato Svatému jménu NEJVYŠŠÍHO: zastavuji tímto úplně a cele všechno další válčení!
III. V Svato Svatém jménu NEJVYŠŠÍHO: povolávám vás tímto k bratrské, vší láskyplné poradě na 24. srpen do Krakova v Galicii!
Nejpravdivější, Všeláskyplný Pozdrav Světového Míru! Ján Maliarik, K. B. N.
Veľké Leváre, 14. VIII. 1914
* * *
Mezi 28. IX. a 1. X. 1914 napsal a do Bukurešti i Vídně poslal Svatou Smlouvu, v níž vyjadřuje:
„V Svato-Svatém Všedobrotivém Jménu NEJVYŠŠÍHO!
Právě zuřící a Evropu pustošící válku prohlašuji tímto za nejpotupnější hanbu naší doby, za největší a nejbolestnější zranění Boha a Jeho díla: Stvoření, za neklamné znamení naší všeobecné, všechny vrstvy pronikající morální zkaženosti a porušenosti. Naše kultura je … lží, lží do nebe volající! Kristovými následovníky, křesťany že jsme? Ani slechu, ani dechu! Barbary jsme! … A to v nejpravdivějším toho slova smyslu.“ (krátký výňatek)
Ján Maliarik naléhavě usiluje o usmíření a sjednocení všech válčících stran v jeden jediný stát, v němž bude platit Jeden Jednotný Všeobecný Zákon, vztahující se právoplatně na Celou Zemi. Budou mu podrobeni všichni obyvatelé stejnoměrně. V tomto Jednotném Státě jsou všechny národy a rasy, všechny umělecké a vědecké i filozofické školy, všechna náboženství úplně svobodna a jsou podřízena Celozemskému Zákonu.
Tento Jediný a Jednotný Všesvětový Zákon musí být provanut a prodchnut Duchem Nejčistší Morální Čistoty, Nejčistší Pravdy – Pravdivosti – Spravedlnosti, Nejpravdivější Lásky-Dobroty-Milosrdnosti, jakož i Dokonalé Mírumilovnosti.
Zákon Ten Musí Zářit Čistě Pravdivě Láskyplně a Svatě jako Slunce!
* * *
3. června 1915 byl Ján Maliarik na základě svého odvážného boje proti násilí a nesmyslnému válčení označen za duševně chorého s doporučením umístit jej do sanatoria pro choromyslné. Diagnoza zněla: halucinační forma paranoie.
Proti tomuto usnesení podal Ján Maliarik apelaci:
„Proti uzavretiu hlavného slúžnovského úradu v Malackách so dňa 3. júli 1915 pod číslom 5087 vynesenému oznamujem nasledujúcu apeláciu:
I. Aby ma cirkevná vrchnosť do pensie dať mohla, hledala príčinu proti mne. Chcelo mi tedy byť nadišputované, že som choromyselný a že ako taký nemôžem zastávať svoje kňažské povolanie. To bolo v druhej polovičke roku 1914. Preto som bol hlavným lekárom prešporským pánom Dr. M. Dobrovičom úradne prehliadnutý. Po dôkladnom všestrannom preskúmaní zdravotného stavu môjho vyše menovaný hlavný lekár, odvolávajúc sa na svoje svedomie, osvedčil sa v ten smysel: že krome slabosti nervov a chudokrevnosti najmenšej známky choromyselnosti ani žiadnej organickej poruchy na celom mojom tele konštatovať nemôže. Vzdor tomu daný som bol do pensie.
Ale pán senior ma požiadal, aby som, než bude zvolený môj nástupca, v úrade cirkvi ďalej slúžil. Pristal som ochotne.
Cirkev si behom februára 1915 ponevadž jej prosba, aby si ma i naďalej čo riadného farára podržať mohla, bola zamietnutá zvolila nového farára. Ale v ten samý deň, ako bol zvolený, musel narukovať čo vojenský kňaz. Nanovo som bol požiadaný ak pánom seniorom, tak aj cirkvou, aby som ešte aj ďalej slúžil. Pristal som zasa ochotne. V tejto akosti slúžim už vyše šesť mesiacov. Keď ma teda bolo treba, to som nebol choromyselný.
II. Matička moja sa o mňa nijako starať nemôže. Matička moja je osoba sveta celkom nezkúsená, a súc už bezmála 75 rokov stará, slabá a bezvládná, v každom ohľade je na mňa odkázaná. Moja povinnosť je to nielen vydržovať, ale aj ošetrovať svoju starú matku. A skutočne pomäteným by musel byť, kto by to chcel protiprirodzeným zpôsobom naopak určiť, aby sa ona stará, slabá o mňa starala.
III. Svetový môj názor, ako z ohľadu dokonalej mravnej čistoty, naprostej pravdy-pravdivosti-spravedlivosti, taktiež z ohľadu dokonalej lásky, dobroty, milosrdnosti a všeobecnej pokoja-milovnosti je nielenže úplne bezvadný, ale je to svetový názor tak čistý, ušľachtilý, dokonalý, že stojí na výške najlepších sveta mysliteľov, najvážnejších pedagogov a reformátorov. Natoľko, že kdo sa z toho najnižšieho stavu dopracoval až na stupeň toľkej mravnej čistoty, života bezúhonnosti a lásky-plného objímania celého sveta: ten musí mať nielen rozum, ale aj srdce na pravom mieste. Je tedy zdravý človek celý.
Práve preto z druhej strany:
a) jestli sa nemožno k niekomu priblížiť pre jeho naprosto čisté mravné smýšľanie a naprosto bezúhonný život,
b) jestli sa nemožno niekoho dotknúť pre jeho vznešene spravodlivý, ušľachtilý svetový názor, žiariací dokonalou láskou, dobrotivosťou a milosrdenstvom,
c) a jestli nemožno napadnúť niekoho pre jeho naprostú všeobecnú pokojamilovnosť, na to vymysleť, že je nevyliečiteľne choromyselný, to je aj nad obyčajnú telesnú vraždu hriešnejším hriechom.
Na základe týchto dôvodov v Svätom Mene Čistej Pravdy požadujem:
1. aby uzavretie hlavného slúžnovského úradu v Malackách, vynesené dňa 3. júni 1915 pod č. 5087, ako naprosto skutočnosti nezodpovedajúce a mylné bolo zrušené;
2. aby úradný lekár malacký bol vážne napomenutý, aby sa na budúcne vystavovanie podobných nesvedomitých svedectiev prísne zdržoval;
3. aby nespravedlivo napadnutý farár Ján Maliarik bol pre utrpenú krivdu odprosený.
Veľké Leváre, dňa … 1915 Ján Maliarik
Apelace byla zamítnuta a já odkázán apelovat ještě jednou na ministra. Apeloval jsem. Apelace zněla následovně:
Appellacia, ktorú podávam ja níže podpísaný proti uzavretiu Prešporsko-stoličného Podžupanského Úradu vynesenému pod č. 13.267/1915.
Ja som v Sväto-svätom Dobrotivom mene Najvyššieho povinnostne a súcitom k trpiacemu človečenstvu jatý všetko svetu verejne zjavit, na vedomie dal:
a) čo môže človečenstvo od jeho veľkých a ťažkých hriechov a tiež od hrozného utrpenia osvobodiť;
b) čo môže človečenstvo morálne očistiť, obnoviť, povzniesť, zušľachtiť, a tak blaženým učiniť;
c) čo môže hrôzy prítomnej svetovej války dľa Vôle Božej zastaviť a všeobecný blažený Pokoj svetu celému prinavrátiť a navždy zabezpečiť.
Ostatné je Dielo Božej Múdrosti a Lásky. Na tomto základe nemá svetská, ani žiadná ľudská moc žiadného práva proti mne zakročiť bez vlastného previnenia sa.
Práve naopak: jestli svetská moc ako od Boha k tomu cielu ustanovená moc, aby dobrých chránila a zlých trestala v bázni Božej chce jednať, tak je to jej svätou povinnosťou, aby ma do svojej ochrany vzala, myšlienok mojich sa ujala a tie podporovala.
V. Leváre, dňa … Ján Maliarik
Na túto Apeláciu Ma minister osvobodil a celkom na voľnú nohu postavil. Pred tým som sa totiž musel vždy úradne hlásiť, keď som chcel nekam odcestovať. Že táto z ohľadu na Matičku hrozne ma skličujúca záležitosť tak šťastný koniec vzala, pomyslilo ma k ďalšej práci a činnosti v Službách Svätej Lásky a Pravdy. Pochodil som všetky možné konsuláty vo Viedni a Budapešti. Na všetky strany som konal cesty, svetomierové brožúrky, vyzvania, vážne Epištoly-Poslania, ak jednotlivým, tak súhrnne všetkým panovníkom na zemi. Modlitby za Mier písal, tlačiť dal, rozposielal, proti zákazom censury, Apelácie k císarovi do Viedne podával atď., atď.
Päť nebo šesť razy som bol aj v Prahe, v Brne.
Ale to všetko bolo mrtvé, ubité, zastrašené, zdeptané, do krajnosti pokorené. Srdce samo mne krvácajúc búrilo, keď som kráčal okolo Hindenburga na námestí v Brne. Tu treba niečo urobiť, tu treba rázne zakročiť, hovorím si v duchu.
A tak sa aj skutočne stalo. Zakročil som. Asi v 50 stránkovom Memorande, Veľkom Memorande, všetku Pravdu do krajnosti otvorene a neohrožene vo Viedni predniesol som. Čo sa toho týka, toto opravdu “Veľké Memorandum” by som na mieste tomto najradšej v celom rozsahu citoval, ale je príliš veľké, dlhé; a aby som iba jednotlivé čiastky vytrhol, k tomu je príliš vážné a súvislé.
Nadto Memorandum toto môžu iba vysoko vzdelaní, prehlbení a veľmi vážní mužovia s pravým pochopením čítať, po prípade študovať a o ňom uvažovať.
Čo urobiť? Počkať, na iných, najlepšie. Memorandum je tu, a to ako také, čo vykonať má aj vykoná. Kéž by sa tak brzo stalo! Do rúk NAJVYŠŠIEHO poručiac ak drahú Matičku, tak aj svoj vlastný život, odoslal som Memorandum do Viedne. Pro ten prípad, že by som Čin svoj aj životom zaplatiť musel, opísal som všetky svoje memorandá a Vážnejšie Poslania do jednej knihy a tú som profesorovi Krajňákovi poslal do Prahy…
* * *
Keď zúrenie vojny nechcelo a nechcelo prestať a keď som sa dozvedel o ukrutnostiach a zverstvách vo vojne páchaných a o hroznom utrpeniu vojakov a o mrzákoch a o pustošeniach a keď som vycítil, aký asi osud čaká slovanské národy, hlavne menšie: rozhodol som sa ešte raz, a to celkom verejno vyhlásiť (v Národním divadle v Praze při veřejném představení opery Valkýra dne 16. února 1916) Svätú Vôlu Božiu a proklamoval som i z Februára v Sväto-Svätom Všedobrotivom Mene Najvyššieho:
a) Všeobecný Svetový Mier,
b) Svobodu, Samostatnosť a Neodvislosť všetkých Národov Zeme, ak veľkých, tak aj malých,
c) a že celá naša Zem má byť Jeden Jediný Universálny Štát.
Po proklamácii som divadelné shromaždenie s najväčším duševním vnútorným i zovnútorným kľudom vyzval, aby sa incidentom týmto v ničom rušiť nedalo a v predstavení Wagnerových “Valkýr” pokojne pokračovalo. Samu Proklamáciu prijalo obecenstvo so súhlasom, čomu s tichým prikyvovaním výraz dalo. Ja sám som bol ustrašenými detektívy do kancelárie Divadla odvedený a stadiaľ četníkom do policejného väzenia doprovodený. Tu spísaný obšírný protokol a oznámeno mi, že som z Velezrady obvinený a že budem tajným vojenským súdom súdený. Chystal som sa k smrti predstavujúc si, aké to asi bude, keď mi 10 12 guliek cez hlavu preletí. Bol som inak v celej bytosti utišený a kľudný, iba pri rozpomienke na opustenú Matičku mi strašný bôľ srdce hrozne svieral.
Toto vojenské väznenie trvalo do konca apríla 1916. Bol som auditorom Sobičkom mnohoráz preslýchaný, vypočutý. Počínal si čestne a šetrne.
Po skončeniu vojenských súdcovských výsluchov poslali ma do vojenskej nemocnice na Karlovom námestiu. Tu pekne mužne a humánne a úctivo jednal so mnou štábní lekár Dr. Streussler. Vojenský lekár dr. Šlechta, toho času ešte len s dvoma zlatými hvezdičkami, mi iba ruku bratsky stisol, ako by mi chcel povedať: “No nič sa neboj, brat náš drahý!” A tak sa aj stalo, ako mi tu ruku stisol.
Vo vojenskej nemocnici ma vegetariánsky, ale výdatne sýtili, a zachádzajúc so mnou po ľudsky, pookrial som na tele aj na duši. Asi v polovičke mája 1916 som bol odoslaný na psychiatrickú kliniku v Katerinkách s takým nariadením, že tu mám byť až do skončenia války internovaný. V Katerinkách som bol až do konca roku 1917. Nechýbalo tu síce ani po pekných chvilkách a milých zkúsenostiach a zážitkoch, celkom ale boli to tie najhroznejšie dva roky v celom mojom živote. Nemal som to nikdy na ružiach ustlané, ale v Katerinkách som poznal a zvedel, čo je peklo, a síce úžas a hrôzu vzbuzujúce peklo.
Tak ma z mojho bláznovstva liečili, že by som bol čo chvíľa skutočne ošialil.
Konečne po dvojročnom strašnom utrpeniu na duši aj na tele hrozne zmučeného a zničeného prepustil ma z Katerinského pekla Dr. Šlechta, potom už štábní lekár.
* * *
Matičke doma v Levároch sa strašne vodilo. Z fary ju vypratali, vyniesli, vzdor tomu, že úzkostne prosila, aby ju aspoň v starom, tedy už maštali podobnom oddelení ponechali. Bola celkom opustená, len čo ju tu a tam bývalé moje žiačky Ulka a Kristinka navštívili a mlieka, zemiakov a niečo vajec prinesli. Jednoho času tri dni na zemi zkrehlá ležala, nevediac ani sama o sebe. Obecná baba Paula Walterová ju konečne stravovala.“
V Kateřinkách přeložil Ján Maliarik nejmenované dílo z ruštiny, napsal dvě knihy Myšlenek (první pod názvem Môj Zápas a Snaženie Vyviesť ľudstvo z pekla – … A Uviesť Ho v Blaženosť Raja!! …“ vydal Kruh žáků a přátel K. J. M. v roce 1999 jako první vydání, druhá kniha zatím nebyla vydána), v Kateřinkách také vznikla Myšlenka Jána Maliarika napsat své největší a nejvýznamnější dílo Celo-Zemský Univerzálny Štát a vypracoval zde v českém jazyce základní obrysy této knihy.
Po propuštění z Kateřinek koncem roku 1917 zůstal ještě asi čtyři měsíce v Praze a v době mezi 20. 3. – 12. 4. napsal velmi vzácnou práci o 235 stranách: Tri sto hriechov ľudských.
„Keď ma z Katerinok prepustili, teda už bola Matička do Prahy prevezená, ale tak zúbožená, že som ju ani len nepoznal. Bola ako soschlý hríbočok, ktorý nevládol na nohách stáť. A opustil som ju plného tela a peknej tváre.
* * *
Ale an na tak zvanej polo-svobode sa mi nevodilo chýrno. Hlavne preto, že som nemal žiadných hmotných prostriedkov. V Katerinkách mi k mojim veciam akoby na posmech s psychiatrickým jemnocitom pripojili starú prázdnú penaženku. Ó, psychiatrio, zlatom zaslepená, o duši a i Duši ničeho nevediaca!
Konečne som sa celkom opustený direktne na ulici aj s matkou octnul. Čo bolo robiť? Voľky nevoľky som sa 16. apríla 1918 domov vrátil a o milostivé zpäť prijatie prosil. Prijali ma síce chladno, ale predsa len ma prijali, aj zabavenú vkladnú knížku so 4.300 korunami mi navrátili. Zaplatil som dlhy, pochoval drahú Matičku-trpiteľku a bytom ostal na mieste, kam mi ju vyniesli.
Maminka zemřela za deset dní po příjezdu do Veľkých Levár, kde byla také pochována na evangelickém hřbitově. Její náhrobek zdobí tento výrok Jána Maliarika ze dne 7. 10. 1924: „Dobrí jako bola mamička moja môžu byť len blažení, Tu v kruhu zdarných dietok, tam v kruhu svätých anjelov.“
Bezprostředně po smrti své milované mamičky sám velmi vážně onemocněl a jak popisuje Josef Baláž: „Asi mesiac ležel v bezvedomí.“
V meziválečném období věnoval Ján Maliarik neúnavnou snahu mírové obrodě. Napsal velmi mnoho Epištol, Výzev a Proklamací, které adresoval Vládě Česko-Slovenské a nabádá jednotlivé politiky a státníky k poctivému a ušlechtilému jednání při vypořádání s omyly minulosti. Také poukazuje na stávající nedostatky nově vzniklé republiky a předkládá různá řešení pro blahodárný rozvoj národa vlastního i celé planety Země. V této době napsal několik velmi významných děl. Např. knihu, která je prvním svazkem Knihovny Celozemského Univerzálního Státu, založené roku 1925:
QUO VADIS ČECHOSLOVAKIA ? vydanou v roce 1925, CELO-ZEMSKÝ UNIVERZÁLNY ŠTÁT v roce 1925, PROČ JE Mezi Spisovateli, Umělci, Politiky, Státníky, Žurnalisty atd. … Tolik Nevraživosti? v roce 1927, HLAS Kňaza Jána Maliarika z roku 1927-1928, SVATÝ TROJ-ÚDER NA BRALO-SKALU, ZÁKLAD TO NAŠEJ BUDÚCNOSTI. Čili KRIESENIE Z MRTVÝCH SLOVENSKÉHO NÁRODA vydané v roce 1928, Cesta k Blahu a Míru smířením náboženství … a osvícením a polepšením národů … v r. 1929, „Aj! KRÁĽ TVOJ PRICHÁDZA K TEBE TICHÝ! …“ v roce 1929, Část Korespondence Kňaza Jána Maliarika s Profesorem Jarosl. Vicovským a s Jinými. v roce 1931, UNIA SLOVENSKO-POĽSKO-ČESKÁ, v roce 1931, Do Pozornosti Jeho Excelenci Pánu Dr. Ivanu Dérerovi Co Ministru Školství a Národní Osvěty A všem Moderně Pokrokovým Školám!, v roce 1933, Slavné z Mrtvých – Vstanie Generála Milana Rasti-Slava Štefánika!! …, v roce 1933, OM!… TAT!…SAT!… MOJE KORESPONDENCE S INDICKÝM KRÁLEM MAHENDRA PRATAP, Rádžou v německém jazyce, v roce 1933, SVATÉ VÁŽNÉ PROVOLÁNÍ MOUDROSTI A LÁSKY K Celému Zemskému Lidstvu!! … vydané v roce 1933-34 v německém jazyce.
Když se začalo schylovat ke druhé světové válce, Ján Maliarik ještě více zesílil svoje volání po míru a korespondoval s celým politickým světem, aby zabránil zbytečnému krveprolití. Psal např. ministerskému předsedovi anglické vlády Mac Donaldovi, Mussolinimu, Adolfu Hitlerovi, ruským bolševikům – komunistům, indickému králi Mahendra Pratapovi, velkému bojovníku za osvobození Indie Mahatma Gándhímu i samotnému Svatému Otci do Říma. Všechny – celé zemské lidstvo – varuje před „hrozící katastrofou, která tu ještě nebyla“, čímž myslí připravovaný válečný konflikt, jenž bude mít pro všechny zúčastněné státy velmi těžké následky.
Jak z historie víme, nikdo nedbal jeho rad, výzev, nikdo nechtěl uposlechnout hlasu svatého volání. Následovalo tedy ono běsnění druhé světové války, jejíž závěr se naplnil přesně tak, jak Mistr Maliarik Adolfu Hitlerovi předpověděl.
Ján Maliarik i během této doby neustával ve svých aktivitách. Z městečka Veľké Leváre byly dál šířeny mírové myšlenky do celého světa. Nakonec zcela vysílen a těžce nemocen se ve věku 77 let dožívá vytouženého konce války a krátce nato je převezen do brněnské nemocnice U Svaté Anny, kde dne 14. 7. 1946 umírá.
Je pohřben na velkolevárském evangelickém hřbitově vedle své maminky.