Protokol o kanonické vizitaci
Nynější místní Slova Božího kazatel, Ján Maliarik, narozen jest 8. listopadu 1869 v nitranském, bezmála čistě evangelickém a slovenském městě Myjavě. Tu v městě tomto uviděl světlo Boží a tu strávil také několik let svého dětství. Rodičové jeho byli, jako téměř všichni Myjavané, řemesla pytlíkářského. Poněvadž řemeslo toto časem svým upadat začalo, hledal jeho otec nějakým jiným způsobem vydobývat každodenního chleba a stal se stoličným pandurem a byl časem svým na poručitele jedné pandurské kolonie povýšený, ale později pro ráznější projevení svého slovanského citu zase degradovaný a do Holíče přesazený. A to se stalo řízením Božím.
Zde v Holíči Slova Božího kazatel navštěvoval církevní školu, jejímž správcem byl Pavel Groebl. Následkem čítání rozličných knih, které holíčské církve učitel, ještě i nyní žijící Pavel Groebl, mezi žáky na čítání rozdával, povstala v něm žádost a nepřemožitelná touha po vyšším vzdělání.
Každého jitra a každého večera se modlíval: „Pane Bože! buď mi tak laskavě a doprovoď mě nějakým způsobem do těch škol, které ve Skalici jsou!“ A modlitba jeho je vyslyšána, neboť krátkým časem stal se skalickým studentem.
Studoval zde čtyři léta s největší pilností a horlivostí, tak že si i lásku všech profesorů svých získat.
Následkem svého všecko zkoumajícího a vědět chtějícího ducha stal se zkoumatelem všech náboženství, hlavně ale rozličných sekt. V zkoumání tomto svém se něco hlouběji do sekty anababtistů, jejichž potomci jsou dnešní habáni, byl zapletl nějaký čas. Netrvalo to však dlouho, zase k lepšímu došel náhledu a přesvědčení a s celou radostí srdce se opětně přinavrátil ku duchovní matce, církvi to evangelické dle aug. vyznání, nejen, aby se jejího učení přídržel, ale nýbrž také, aby je i hlásal. Výš zpomenuté hloubání a zkoumání a rozličnými náboženstvími se naučil, a co jest to nejdůležitější, že s dokonalým přesvědčením nyní každému evangelíku přivolat může: „Drž se toho, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“
IV. gymn. třídu (t. j. vyššího gymnázia, tedy vlastně oktávu) odbavoval privátně doma v Holíči. A poněvadž toho času Kopčany, filia holíčská, žádného učitele neměly, požádán tam za výpomocného správce školy. Po složení zkoušky s dítkami kopčanskými pospíchal sám do Prešpurku examen skládati.
Na to se dal s pomocí Boží na theologii evangelickou v Prešpurku zapsat, aby se připravoval k stavu kněžskému. Tato příprava trvala ještě čtyři roky. Jak sám vyznává, za toho času se mu velmi dobře vedlo.
V třetím roce svého připravování na kněžství bylo slíbeno každému kandidátovi 60 zl., který by chtěl také učitelskou zkouškou složiti. Byl totiž pro připravujících se na kněžský stav v Šoproni učitelský kurs zaveden. A kdo se odhodlal do kursu tohoto učitelského se dát zapsat a učitelský examen složit, dostal za útraty výše vzpomenutých 60 zl. Náš Slova Božího kazatel použil této příležitosti, a tak došel dne 26. srpna 1899 i učitelského diplomu s krásným výsledkem.
Na to ještě jeden rok studoval theologii v městě Prešově v Šarišské stolici. Zde byl již jako theolog za faráře do Němcovec zvolen. Církev dostal velmi zanedbanou, zpustlou a ne málo práce jej stálo církev tuto do pořádku dovést. S pomocí Boží však došel žádaného výsledku. A ačkoliv přísně sobě počínal, nemcovská církev nikterak se s tým spřátelit nemohla, že její mladý kněz jí opustit míní. Když však jinak nebylo, s hlasitým všeobecným naříkáním se s ním rozloučila, všelijak dokazujíce: „Nikdy my už takového pana faráře mít nebudeme.“
Tak došel do Levár, kde již bezmála půl roku úřad kazatelský z milosti a lásky Boží ochotně a dle všech svých sil zastává.
Potud protokol o kanonické vizitaci.
Vzpomínky paní učitelky Karoly Malé z knihy Tři úseky života KJM
Žiaci, priatelia a ctitelia Velebného Pána ma požiadali, aby som o Ňom napísala Rozpomienku, kedže som videla bezprostredne Jeho čistý, sebaobetavý, celé ľudstvo do krajnosti milujúci, velkému utrpeniu sa podrobujúci asketický život.
Prosím teda o svätú trpezlivost pri vypočutí mojich slabých, nepatrných a jednoduchých riadkov.
Je to len skromný začiatok Toho, Čo som bezprostredne u Vel. Pána spozorovala. Písať som začala v sobotu, pred Svätým Duchom, keď som bola vnútornou silou priamo do toho tiahnutá.
* * *
Dôstojný Pán nám po prevrate držal kurz Slovenčiny, a to celkom zdarma. Hovoriac, že Veda, teda i Mluvnica je niečo tak Vznešeného, Veľkého, že by sme mali na kolená padnúť a tak sa učiť a učiť. Teda, že Veda sa za peniaze predávať nesmie. Ani haliera honoráru neprijal, ba čo viac, i Svoju skromnú penziu do kníh vložil a tie potom zdarma rozdával. Pamätám sa na jednu príhodu, keď k nám prišiel do dvora žobrák. Keď dostal od jedného obyvateľa almužnu, už ďalej nešiel. Vtedy som videla Velebného Pána veľmi vzrušeného. Spýtala som sa Ho teda, čo Mu je. Hovoril: „Nemám viacej ako dvadsať halierov a tak malú almužnu by som mu predsa nemohol dať.“ Nemal rád veľké tituly, preto i ja píšem len Velebný Pán alebo Pán farár.
* * *
Sirota kráľom
Túto Knihu sme čitali spolu s Vel. Pánom. Totižto, Veľ. Pán čítal a ja som pozorne naslúchala. Nikdy nezabudnem, ako pútavo vysvetloval a jako pri dojímavých čiastkach slzy roniac, znovu prežíval zvlášť Jankovo utrpenie, jeho ťažký, ale Bohu oddaný život. Len keď Vel. Pán vysvetloval obsah knihy „Sirota kráľom“, len vtedy videl čitatel aké veľké a ušľachtilé charaktery sú tam popísané a jak veľký pedagog a znalec ľudskej duše – až do tých najtajnejších záhybov – bol autor tejto knižky.
* * *
Nadaný, ale chudobný študent
Velebný Pán často zpomínal, že od 12. do 14. roku života svojho každý deň vrúcne prosil a modlil sa k Otcu Nebeskému, aby mohol isť do škôl (gymnázky). Ale ako? Otca už nemal. Peniazí nebolo. Nuž chodil i s mamičkou na tovarych, na pole pracovať, aby si vyrobil potrebné peniaze na zápisné 30 zlatých. Bol veľmi rád, že mohol študovať. Páni profesori spozorovali jeho nadanosť a veľkú usilovnosť čo i mamičke hovorili, že bude z neho kedysi významný veľký človek. Postarali sa, aby dostal privátne hodiny a radi mu ich dali, lebo jemu sverených žiakov veľmi starostlivo učil. A tak od útlej mladosti sám sa živil. Prvé štyri triedy skončil v Skalici, 5., 6., 7., a 8-mu v Bratislave. Teológiu skončil čiastočne v Bratislave, čiastočne v Prešove.
* * *
Svetská sláva, polní tráva!
Velebný Pán znal 13 rečí. Slavjanské všetky. Okrem toho cudzé reči a to tak, že človek myslel, že je to jeho materinská reč, ktorou práve hovoril. Korešpondoval takrečeno s celým svetom. Od svojich pisateľov a žiakov si žiadal, aby mu adresu slovensky napísali. Korešpondoval s významnými osobnosťami, ako s Tolstojom, s jeho osobným lekárom Makovickým a s indickým kráľom Mahendra Pratápom. V Amerike o ňom pred rokmi písali ako o slovenskom Tolstojovi. Dopisoval si s tuzemskými spisovatelmi. I z Izlandu dostával dopisy.
Bol ako živý slovník. Mohli ste sa ho opytať čokolvek. V okamžiku Vám vysvetlil všetko. Raz som čítala knihu talianského spisovateľa v slovenskom preklade, ktorá ma upútala. Pýtala som sa teda Velebného Pána, prosím Vás, kto je to ten Montegaza? V okamžiku mi odpovedal “Montegaza je lekár, veľký pedagog a talianský spisovateľ“.
Raz som urobila poznámku. Iný človek, keby mal znalost tých rečí a vyspelosť ducha čo Vy, dávno by sedel na poprednom mieste a Vy tu sedíte v tej Vašej malej pracovni a o celý svet sa staráte a na seba zabúdáte. On na to: Myslíte, že by som tie chodníčky k svetskej sláve nenašiel? Ja znám Vyššie Šťastie a Väčšiu Blaženosť, Ktorú svet dať nemôže. Svetská sláva – poľná tráva. Oboje chytro zvädne!“
* * *
Prípad, ktorý sa stal v Brne
Vel. Pán často cestoval do Brna, kde Svojim žiakom a priateľom držal prednášky. Raz ide po meste vidí, ako kone nemôžu utiahnúť veľký voz naložený nábytkom a ako ich nemilosrdný kočiš bije. Vel Pán prosí kočiša aby ich nebil. Kočiš zlostne kričí: „Vy, kňazi, víno pijete a vodu kážete. Keď ste taký milosrdný, Velebníčku, dajte mi ten Váš zimník.“
Vel. Pán ihneď zimník vyzliekol a so slovmi: „Tu ho máš, Miláčku“, zimník kočišovi podal. Bol to Jeho najlepší kus šatstva. Oblieka si kočišov ošúchaný kabát a kočiš Jeho pekný zimník. Vtedy už bolo hodne ľudí okolo nich. Vel. Pán tísol voz. Čudný povoz išiel ďalej. V kočišovi sa prebudí svedomie, hanbí sa a o chvíľu hovorí: „Velebný Pane, já Vám ten zimník vrátím, mnľ je malý.“ Zasa sa preobliekajú. Vtedy, už bolo veľmi mnoho ľudí okolo nich. Konečne sú u cieľa. Vel. Pán si pýta jeho adresu. Píše mu pekný list, v ktorom mu ďakuje, že Mu zimník vrátil, a priloží k dopisu značné množstvo peňazí ako podporu. Druhý deň bol tento prípad v mnohých novinách popísaný. Tieto noviny si Jeho žiaci ešte dnes ako pamiatku opatrujú.
* * *
Prosím Vás, nebite toho vola
Raz jel Vel. Pán na kole smerom k Malackám. Tu vidí, ako na ceste gazda – v ťažkom, drevom naloženom voze zapriahnutého vola – nemilosrdne bije. Zviera sa svíja v bolestiach. Potôčky krvi mu už tečú po chrbáte. Námaha sa, ale vozom ani pohnúť nemôže. Vel. Pán prosí gazdu, aby zviera netrýznil, ale rozhnevaný gazda ešte viac vola bije. Velebný Pán v bolesti srdca kričí: „Tu máš mňa, zapriahni mna!“ Muž sa pozrie na Vel. Pána, prebudí sa v ňom cit ľudskosti, zahanbí sa a prestane vola mlátiť. Náhodou ide tade jeden milosrdný spoluobčan, ktorý svoje pekné vôlky ženie s pastvy.
Keď videl, čo sa tu deje, bez slova zapriahne svoje voly do voza a zahanbený gazda so svisnutou hlavou a so svojim zbitým volom kráča za ním. Vel. Pán spokojne pokračuje po svojej ceste. Túto událosť mi kedysi dávno sám Vel. Pán rozprával. Bola by som na ňu zabudla, keby na ňu istý pán učiteľ nebol upozornil.
* * *
Nepřijal honorár
Raz Velebný Pán v Brne vo spolku “Prírodná liečba” držal prednášku na tema “Podminky ako možno všetkých ľudi šťastnymi učiniť”. Prednáška bola veľmi pekná. Po prednáške ide pán pokladník k Velebnému Pánovi a podáva mu honorár 300 Kč. Velebný Pán honorár neprijal ba čo viac spolku ešte 500 Kč daroval. Pán pokladník svojemu dobre známemu pánu Otmarovi hovorí: “Už dlhé roky som pokladníkom, ale toho som sa ešte nedožil, aby niekto vo spolku krásnu prednášku povedal, honorár neprijal, ba čo viac ešte spolku 500 Kč daroval.
* * *
Bežte riadočky moje skromné, slabé a jednoduché k žiakom, priateľom a ctiteľom Velebného Pána, ktorý hlásal.
“Pomoc všetkým trpiacím
Blaho a mier svetu celému!”
Veľké Leváre, 3. X. 1950 Karola Malá štát. učiteľka v. v.